Ne vždycky se Ďáblovo zlato jmenovalo Ďáblovo zlato.
Když jsme o příběhu poprvé na podzim roku 2011 přemýšleli, napadaly nás různé věci, ale nakonec jsme zakotvili u Volby. Přišlo nám to všeříkající. Příběh měl být o volbě hlavního hrdiny, a jaký lepší název by kniha mohla mít než rovnou symbolický? Jako mladí začínající autoři jsme to považovali za geniální nápad. V tichém prostoru univerzitní knihovny nad nízkým čtvercovým stolkem nám to přišlo jako definující okamžik naší spisovatelské budoucnosti a právem jsme se nad tím geniálním nápadem plácali po zádech. Vždyť přece chytře vyjadřujeme celou pointu děje rovnou jeho vlastním názvem. A to je určitě hodně mazaná a meta věc.
Ruku v ruce s tím jde jméno hlavního hrdiny. Lišácky jsme si nechali přeložit slovo volba do italštiny a vyšlo nám hezky znějící Scelta, aby to k sobě hezky ladilo. Scelta pak nemohl být nikdo jiný než Tony. Proč? Na to už si asi ani jeden z nás nevzpomene, ale když se řekne italsko-americký mafián, vyskočí nám v mysli Tony. Se jmény je někdy potíž, protože správné jméno musí k postavě sedět, musí i dobře znít, a ať si vzpomínám, jak si vzpomínám, jiné jméno jsme snad v záloze neměli.
To vlastně na začátek stačilo. Měli jsme pár nápadů a chtěli jsme hned začít pracovat. Na nějaké sáhodlouhé přemýšlení nad tím, co by měl příběh vlastně vyjadřovat a proč, nebyl čas. Byli jsme spisovatelé a spisovatel nesedí a přemýšlí, spisovatel píše.
Během čtyř měsíců jsme měli první dvě kapitoly a jejich rozvrh byl víceméně náhodný, i když logicky ze sebe vycházející. Koncept byl ten, že Tony do tehdy ještě bezejmenného města přiveze nějaké extra pití, které nikdo jiný nemá, a bude s ním chtít začít obchodovat. První kapitola tak byla nalajnovaná sama od sebe. Musela samozřejmě popisovat, jak se to pití do Ameriky dostalo.
Případ toho zakázaného alkoholu je prazvláštní, ale hezky vyjadřuje, jak jsme k tomu všemu přistupovali. Ani jeden z nás si nedokáže vzpomenout, jak jsme na zvláštní pití s účinky podobnými opiu, vlastně přišli, ale pravděpodobně to byl jen výsledek nějakého spontánního okamžiku. Nejlépe tak, že se nám to prostě zjevilo na mysli při psaní těch prvních odstavců. Byl to prostě zřejmě jen nějaký nápad, který se postupem času nějak sám do knihy vnutil, aniž by k tomu byla nějaká aktivní myšlenka. Už jen tento proces samovolného ovlivňování děje vlastním dějem, který se nám rodí pod rukama, zní zvláště, ale tehdy to byl další důkaz o tom, že to, co se děje, se prostě dít má, když to k nám samo jde.
Už při tom, jak jsme o ději v knihovně mluvili, nám vyskakovaly v hlavě první obrazy, takže vzápětí přišlo na řadu jejich sepsání. Nebylo ani nad čím přemýšlet, protože jsme se hned chtěli pustit do díla. Takže rozhovor o tom, jak to budeme psát, vypadal vlastně jednoduše. Bavili jsme se o mafii a řekli jsme si, že do příštího dne zkusíme poslat nějakou scénu. Jakou, nikdo nevěděl, byla dílem momentální nálady. Bylo to pár odstavců, které měly jeden takový obraz vyjádřit, a od toho jsme se odpíchli. Šlo hlavně o to dát příběhu nějaký tón. Zkusit, jak to vlastně bude vypadat na papíře a jak to bude působit.
Lukáš přišel s prvními odstavci čtyřiadvacátého listopadu 2011. Ukázka obsahovala scénickou poznámku:
Anthony Scelta
Přístav, „první“ práce, čekání na zásilku alkoholu, cca 2 hodiny ráno, Anthony + „vojáci“, klidný průběh
A obsahovala první text o deseti odstavcích.
Město X, přístav, 24. Listopadu 1932, 2:26
„Kurevská zima.“
„To teda.“
Dva muži stojící v přístavním skladišti, zachumlaní v kabátech, čekající na loď se zásilkou alkoholu. Čas se neskutečně vleče. Není vidět na větší vzdálenost, jak půl metru, kvůli sněhové vánici, která zasáhla město během večera a stále neustávala. Svým způsobem je to nádhera. Bílé vločky různých velikostí tančí v rytmu větru. Dokonalá přírodní symfonie.
Muži jsou však jiného názoru. Skoro až nostalgicky vzpomínají na dobu před dvěma hodinami, kdy byli před zimou a sněhem skryti v teple a pohodlí jednoho místního baru. Spokojeně popíjeli whiskey, kouřili doutníky a flirtovali se ženami. Bylo jim teplo na duši i na těle. A teď? Kurevská zima.
Závistivě pohlédli nahoru, na místnost nad skladištěm. Právě tam se nyní nacházel člověk, kvůli kterému trčí na tomto neútulném místě – Anthony Scelta.
„Myslíš, že je tam teplo?“
„Nejspíš ne o moc větší jak tady. Nemáš cigaretu?“
Nicméně, pravda byla jiná. Přístavní kancelář, ve které se nacházel spolu s Anthonym i šéf doků, nabízela poměrně útulné podmínky. V krbu plápolal oheň a praskalo dřevo, ve sklenkách se třpytilo víno. Přesto bylo ve vzduchu cítit napětí. Přinejmenším ho vnímal Anthony. Už poněkolikáté se nervózně zvedl z křesla, které obýval, přešel k oknu, ze kterého byl za jasných podmínek krásný výhled na moře a nervózně pronesl: „Už by tu měli být.“
Jeho společník ho uklidňoval. „Neblázni, v tomhle počasí? Musíme počítat se zpožděním. Posaď se a dej si ještě víno.“
Na to jsem navázal já a text trochu upravil.
„Kurevská zima.“ Popotáhl, utáhl si šálu a zachumlal se do teplého kabátu. Čepici měl staženou do očí, takže z dálky nebylo poznat, jestli má krk. Postával a občas poposkakoval, aby se zahřál a vzpomínal, jak ještě před necelou hodinou posedával v baru, srkal whiskey a nohy si hřál u topení. Koukal se ven z okna a jen ten pohled mu kazil náladu, spolu s vědomím, že tam bude za chvíli trčet v tom mraze, a čím více si přál oddálit čas, tím více spěchal a tím více se krátil.
Díval se na moře a vyhlížel světla nákladní lodi, ale ať se snažil sebevíc, viděl před sebou jen sněhové vločky, které se v ohromném množství snášely na promrzlou zem, jakoby někdo nahoře protrhl tisíce pytlů. Vzdouvaly se a nechaly se unášet mrazivým větrem, který se dostal do každé skuliny, každé prasklinky a otvoru a zažíral se mu do tváře a províval zimník, takže i když měl na sobě ještě svetr, ten zatracený dech boží se prodíral tím šatstvem na jeho kůži.
„Hejbej se, vole, jinak zmrzneš.“
„Co si myslíš, že dělam? Že sme nezůstali v hospodě.“
„Chceš prachy? Tak drž hubu a čekej. Mně je kurva taky zima a nestěžuju si.“ Podíval se na něj pohrdavým pohledem a pomyslel si něco o prdeli.
„Podívej se na ně, jak si tam seděj v teple a chlastaj a my to tady musíme všecko voddřít.“
Jejich pohled se obrátil k velkému skladu, nad nímž ve vyhřáté kanceláři seděli jejich šéf, vážený Tony Scelta, a šéf doku.
„Tak co? Už jedou?“
„Klid Tony, za chvíli tu jsou, jedou pomalu, aby v tomhle nečase nenarazili na molo. Je vidět uplný hovno a můžeš mít zapnutejch světel, kolik chceš.“
Tony kývl hlavou a dopil už třetí sklenku. Stoupl si k oknu a na chvíli se zasnil. Konečně má, po čem toužil, čeho chtěl dosáhnout. Vymezil se ve společnosti a vystoupil nad okruh svých starých přátel. Je ale nervozni. Vidina štěstěny a bohatství zakrývá tu každodenní šeď a rutinu, starosti a problémy. Té staré obci se teď vymykal, stál tam velký a úspěšný a přitom byl tak malý, ba titěrný ve zbytku Světa.
Jeho zdánlivou svobodu svazují otěže věrnosti, a i když to zatím neví, utahují se a nakonec ho skoro zadusí.
Obě dvě ukázky jsou samozřejmě psané velmi neumětelsky a celková stylistika je hodně neohrabaná (dvěma eufemismy se podařilo napsat, že to prostě stálo za ho*no), ale základní povědomí o tom, jakým způsobem se chceme ubírat, nám to dalo.
Nápad zasadit děj do třicátých let byl také spontánní. Pokud bychom se vůbec měli podle čeho rozhodovat, bylo to podle toho, co jsme dobře znali – herní Mafii. Povědomí o historických souvislostech jsme samozřejmě měli jen mlhavé, takže když došlo na nějaké větší zahloubání nad tím, co by se mělo psát, byla to častokrát delší stopka, než jsme si zjistili, co a jak by mělo vlastně vypadat.
Začátečnické nadšení se vším všudy. Psali jsme knihu a bylo jedno, jestli to děláme správně. O tom, jak se má příběh správně tvořit, jsme samozřejmě nevěděli vůbec nic a ani nás nenapadlo si cokoliv zjišťovat. Psali jsme intuitivně tak, jak jsme to znali z jiných oblíbených knížek, a tak, jak nám slova sama chodila na mysl. Byli jsme jako uhranutí a představovalo to pro nás velkou věc. Knihu přece nepíše každý. Najednou jsme v tom viděli poslání. Od prvního řádku bylo jasné, že tudy se musí ubírat naše cesta. Že jestli někdy chceme něco dělat, je to právě tohle.