Všichni, kdo píšeme, moc dobře víme, co to znamená vymyslet příběh. Co znamená vymyslet základy pro celou knížku obecně. Je to docela jednoduchá představa. Obvykle totiž začnu psát o tom, co mě baví. Pak si ale zjistím, co o tom, o čem bych chtěl psát já, už napsali ostatní a ta široká cesta možností se mi hezky zúží. Pokud mi to nevadí, můžu pokračovat v tom, co jsem si vymyslel já, bez obav, že budu popisovat něco, co už napsal někdo přede mnou. Pak vám ale stejně dojde, že všechno už někdo někdy napsal a že prostor pro originalitu není tak velký, jak jste si představovali. Přesto jsme my originální být chtěli.

Začalo to jednoduchým nápadem. Máme rádi mafii – filmy, knížky –, proto napíšeme knížku o mafii, gangsterku, mafiánský příběh, příběh, kde jsou hlavní hrdinové mafiáni.

Úleva.

Velká radost.

Vidina cíle.

Tohohle budeme chtít dosáhnout, tohle budeme chtít napsat.

Už jen najít samotný námět je povzbuzující a ohromně ulevující pocit. Spousta autorů se plácá v tom, že by rádi psali, ale neví o čem. Já to měl s povídkami stejně. Do té doby mě nenapadlo psát o mafiánech, protože mě z hlediska psaní zajímaly jiné věci – stáčely se ke sci-fi a fantasy a dostal jsem se k nim zpátky až o deset let později –, a proto jsem se nevyhnutelně dostal do fáze, kdy už vše bylo řečené a kdy mi tak maximálně zbývalo civět do monitoru na blikající kurzor. Vědět, že víte, o čem chcete psát, najednou otevře dlouho zavřenou – a někdy i netušenou – bránu možností. Rozlehne se před vámi celý svět, kam se budete moct vydat, a autora pak zákonitě zalije radostný pocit.

Je to tady.

Všechno je přede mnou.

S námětem přicházejí myšlenky na příběh. Měli jsme domluvené, že chceme psát o mafiánech, a společnými silami jsme vymysleli i to, co by v tom příběhu být nemělo. Nechtěli jsme se opakovat tím, co už bylo napsané – ať už knižně, nebo jako scénář – před námi, takže jsme museli dát hlavy dohromady a přijít s tím, co tu podle nás ještě nebylo.

Tahle fáze vymýšlení knížky je plná spousty času stráveného u tematicky spřízněného materiálu. Třídí se všechny možné informace, vybírá se to, co by autor v knize chtěl mít, čím se jinde inspiroval, co v něm jinde zanechalo hluboký dojem.

V roce 2009, v mých gymnaziálních letech, jsem viděl Cestu do zatracení s Tomem Hanksem v hlavní roli a celý svět se mi otočil vzhůru nohama. Tohle bylo ono. To, na co jsem si pak vzpomněl, když jsme vytvářeli příběh. Na dojmy, které ve mně ten film zanechal. Nebudu přesně popisovat, jak je ten film dokonalý – je, formálně, dějově, audiovizuálně –, ale pocity, které jsem s každým zhlédnutím cítil, byly přesně takové, které jsem chtěl přenést na papír. Chtěl jsem mít stejný, neuvěřitelně silný a osobní příběh. Ale bez toho, aniž bych z filmu všechno opsal. Vždycky ve mně hlodala myšlenka, že i kdybych něco odněkud použil, pak naše knížka vyjde a někdo to pozná. Inspirace má hodně podob – to každý autor moc dobře ví –, ale neměla by zacházet k doslovnému přepisu vět a scén.

Nicméně věcí, které knihu formují, je hromada. U Lukáše to byl Kmotr a jeho znázornění rodiny jako toho nejzákladnějšího a současně nejdůležitějšího aspektu v životě mafiánů – ať už jde o rodinu jako zločinecký syndikát, nebo o rodinu ve skutečném významu toho slova.

Tak jsme přesně věděli, co bychom chtěli zachytit, a příběh se nám pomalu vytvářel.

Nápad, který se nám oběma líbil, byl ten, že hlavní hrdina nebude nováček, který by se nějak dostal do rodiny a následně bude vstoupat vzhůru. Nováčkova cesta byla právě to klišé, kterému jsme se chtěli za každou cenu vyhnout. Nakonec byla všude – v herní Mafii, v Cotton Clubu, v Gangsterovi, Kmotrovi (s menší obměnou), v každém mafiánském příběhu. Nechtěli jsme popisovat něco už popsaného, proto jsme se zaměřili na kapitánskou pozici.

Hierarchie mafiánské rodiny má svoje určitá pravidla. K tomu všemu jsme si nastudovali historické materiály a znovu pročetli všechny knížky. Zalíbilo se nám popisovat příběh caporegima, šéfa menší sekce vojáků, a jeho starosti s novým byznysem, který by do neurčitého amerického města třicátých let minulého století přinesl nový druh alkoholu. Hlavní hrdina měl takovým krokem ukázat iniciativu v rodině, kam sice patřil, ale její členové se na něj dívali skrz prsty.

Ve dvaceti letech jsou všechny nápady skvělé, proto se tomuhle dala zelená. S Lukášem jsme byli rádi, že se nám podle nás podařilo vymyslet něco neotřelého, a naladilo nás to do první fáze psaní děje. Nebylo přesně jasné, o čem to mělo být – jen ten mlhavý obraz s problémy s obchodem, což znamenalo, že se hlavnímu hrdinovi někdo pokusí to vzácné pití vzít –, ale to nám nevadilo.

Jak by každý autor měl vědět, jsou dva typy spisovatelů. Ti intuitivní, kterým stačí jen náznaky děje a ihned musí zasednout k počítači a psát, co jim zrovna z nějaké emoce, vzpomínky nebo představy vytane na mysli, a pak spisovatelé systematičtí, kteří musí mít nejdřív všechno – od podob postav, jejich motivací, a minulosti, přes místo, kde se děj odehrává, dobová fakta a detaily, až po obsah každé kapitoly až do té poslední – dobře naplánované, než se pustí do psaní.

Oba jsme autoři intuitivní. Lépe řečeno kombinovaní, protože nám stačí kostra děje a můžeme psát (to se samozřejmě vyvrbilo lety psaní a škrtání a přepisování).

Proto nám stačilo to počáteční nadšení, radost z toho, že budeme pracovat na něčem svěžím, a domluvili jsme se na jednoduché ukázce. Oba dva napíšeme, jak bychom si první kapitolu představovali, pak si ji navzájem dáme přečíst, dáme dohromady společně odsouhlasenou verzi, se kterou bychom byli oba spokojení, a mohlo se jet dál. Vysoká škola znamená spoustu volného času, a tak se na první bílé stránce objevila během několika chvil první slova.

Město X, přístav, 24. Listopadu 1932, 2:26

„Kurevská zima.“