Devět let.

Tak dlouho trvalo od napsání prvního písmena, než mohli čtenáři konečně držet v rukou Ďáblovo zlato. Cesta k finálnímu rukopisu byla ale hodně trnitá a dala by se nakonec hezky rozdělit na tři velké tematické celky, během nichž se kniha vždy jmenovala jinak a celkově se změnila k nepoznání. Celý ten průběh se dá zároveň krásně označit jako vývojová cesta spisovatele, od prvních, velmi sebejistých kroků začínajícího autora, který chce literaturou změnit svět, až po více pokorného autora finálního, jehož touhou je hlavně odvyprávět dobrý příběh, kterým chce svému čtenáři předat nějakou zkušenost, nebo se mu svěřit s tím, co ho trápí. Pokud by měla tato série článků něco předat, pak jistě sebereflexi a na konkrétním příkladu ukázat, jak je taková spisovatelská cesta trnitá, než přinese vytoužené ovoce zabalené v tištěném vydání milovaného příběhu.

Někomu ta cesta trvala méně času, ale já jsem dnes velmi vděčný za to, že zrovna nám (mně a kolegovi Lukáši Štěrovskému) trvala tak dlouho. Bez ní by nebylo autorů. A kdyby náhodou ano, pak jistě ne takových, jakými jsme dnes.

FÁZE JEDNA

Každého někdy přepadne nějaké nadšení pro konkrétní věc.

Mě a Lukáše přepadlo ve chvíli, kdy jsme v prvním ročníku bakalářského studia filozofie zjistili, že se ten druhý pokouší psát a že má doma v šuplíku schované nějaké povídky, které redefinují svět literatury.

Je skvělý pocit narazit na někoho, kdo sdílí stejný zápal pro vámi oblíbenou věc. Najednou se otevře spousta možností. Do té doby se totiž většina zveřejňování toho, o co se mladý začínající grafoman – ještě se nehodí slovo spisovatel – pokouší, odehrává jen na webu, na zaměřených stránkách pro psavce, ať už je to Písmák nebo Mám Talent, a drtivá většina těch pokusů končí u publikování povídky a neustálého čekání na nějakou zpětnou vazbu.

Mít svoje literární pokusy jenom pro sebe je hezký začátek. Rodina je pyšná, že se potomek neválí někde v doupěti s injekční stříkačkou visící mu z naběhlé žíly, a ráda proto povzbuzuje a všechny pokusy hodnotí jednoznačně zdviženým palcem. V autorovi to vyvolá pocit výjimečnosti a nabyde přesvědčení, že když mu to ve škole vždycky šlo se slohovkami a rodiče mu říkají, jak dobře a hezky píše, měl by to zkoušet dál.

Webovky zaměřené na publikování jsou pak další logický krok, když se člověk o svém psaní chce dozvědět něco víc. Jenže to se na hodně dlouhou dobu nese ve znamení neustálého čekání (a to čekání naneštěstí jen tak nezmizí ani v následujících letech – autor prostě vždycky na něco čeká a čekat bude). Příspěvek je online, přibývá počet přečtení, ale komentáře se moc neobjevují. A když, tak jich jsou dva tři a všechno, co se v nich píše, odbyde autor mávnutím ruky, pokud to je kritika, a nadšeně, pokud to jsou povzbuzující slova.

Potkat pak někoho, kdo dělá to samé, je jako dar z nebes. Je to okamžitá zpětná vazba a možnost, jak si předat všechny zkušenosti ze psaní a jak rozebrat všechno, co ten druhý doposud napsal, a potom to nějak srovnat. Vidět, že někdo další taky píše něco podobného jako vy, kdo má dokonce obrovský zápal to něco, co je vaše, číst a nadšeně se k tomu vyjadřovat. Potkat dalšího autora se skoro stejným literárním stylem a literárním zájmem je prostě něco, co se stát mělo. Náhoda. Možná znamení, že by se tomu měl člověk věnovat trochu víc. Dát všemu, co měl do té doby napsané, nějaký hlubší význam a pokročit mnohem dál než jen za těch deset stran textu, které mu připadají jako román už jen tím, že opravdu dokázal napsat deset stran nějakého textu.

Oba nás zajímala mafie a všechno, co se kolem ní točí. Oba jsme hráli skvělou hru Mafia, která v nás zanechala nesmazatelné stopy, Lukáš k tomu všemu četl ještě Kmotra a já zas viděl tu nejlepší gangsterku všech dob (ne, Kmotr to není). A když jsme si po sobě přečetli to, co ten druhý napsal, někde v nás vzklíčila myšlenka, že napsat společně knížku by nebyl zas tak špatný nápad.